To moje krásné letní odpoledne bylo hektické. Chystala jsem se do Prahy na setkání s kolegyní Jitkou B., na kterou jsem se těšila, a s Helenou Č., kterou bych také ráda poznala, ale pořád někdo něco, nějací dodavatelé a tak, a známí, a přibrala jsem si jednu rychlou korekturu, a volala Ivka N., se kterou bych bývala byla také ráda pokecala, protože jsme byly na Moravě na kolách a na víně, a teď ta kniha se pomalu stahovala, bodejď by ne, když byla samá ilustrace, ale aspoň jsem se při tom stačila nalíčit a v běhu navonět, no hektika děsná, a konečně jsem vypadla z domu s noťasem v kabelce a přemýšlela jsem, že bez nabíječky toho cestou stejně moc neudělám, když v tom mi něco ťuklo do té mé načančané hlavy. Sáhla jsem tam v naději, že to byl lísteček. Nebyl to lísteček. Tak jsem se s nečistou hlavou a upatlanou rukou zase hezky vrátila.

Večeři jsem si dala doma, víno také doma, pracovala jsem doma a měla jsem klid.

Že si pták z toho množství lidí vybral právě mě, jistě nebylo samosebou. Jednak mi Vesmír připomněl, že jedno pozadí dokáže obsadit právě jen jednu židli, a jednak to odpoledne začala spolupráce s Martinem Ševčíkem, autorem projektu Tajemství kresby.